Tento BLOG vznikl na základě textu sdíleného na mé FB stránce Učit nebo neučit ve chvíli, kdy Ester Ledecká získala svoji první zlatou medaili na Olympijských hrách 2018. Dočtete se, v co většina rodičů, vzdělávajících své děti doma, věří. A taky o tom, že se to i plní 🙂
4 minuty čtení a
Ester Ledecká, dva a dvacetiletá dívka z české republiky, získala na letošních zimních olympijských hrách 2018 jako historicky první žena na světě dvě zlaté medaile ve dvou různých olympijských disciplínách.
Tím se zapsala navždy a nesmazatelně do historie olympijských her. Světu a nám všem ukázala nejen naději, že nic není nemožné, ale také fakt, že každé dítě má tu svoji cestu ke svému vnitřnímu zlatu. A není nic lepšího, než rodiče, kteří tomu věří společně s dítětem 🙂
Ester Ledecká takové rodiče jistě má. Už před mnoha lety zvolili pro svoje děti neobvyklou cestu vzdělávání, která se nekonala pouze ve školních lavicích. Vzdělávání svých dětí vzali do vlastních rukou a tak naplno rozvíjeli talenty svých dětí dle jejich individuálních potřeb. A my se dnes společně s nimi můžeme radovat z jejich štěstí a úspěchu.
A to je právě to, s čím většina rodičů do domácího vzdělávání vstupuje. S vírou, že tak vytvoří dostatek prostoru pro to, rozvíjet v dětech to nejlepší prostřednictvím společně tráveného času. A jak mohu v práci s těmito rodinami sledovat, výsledky to nese a to vždy.
Je totiž už celkem jedno, zda příběhy doma vzdělávaných dětí končí v dospělosti dvěma zlatými na olympiádě, prací v rodinné firmě nebo opravováním střech. Důležité je to, že dítě jde za svým snem a za tím, pro co se narodilo svojí vlastní cestou a to je důvod k všeobecné radosti 🙂
Individuální – domácí vzdělávání je u nás legislativně zakotvené už celých 12 let, přesně od roku 2005. A to nepočítám experimentální ověřování, které probíhalo ještě o dalších 5 let dříve.
To je veliká kupa zkušeností, kontrol, výstupů, inspekcí ale především neoddiskutovatelných výsledků v podobě mladých dospělých lidí, kteří domácím vzděláváním prošli nejen bez úhony, ale naopak z něj vytěžili maximum.
Přesto existuje v této oblasti stále množství TABU, která jsou přiživována bohužel i “odborníky” z pedagogických kruhů, kteří opakují stále dokola ty samé, praxí již dávno vyvrácené mýty.
A tak, až se vás zase někdo zeptá…
a to i přes těch mnoho let dobrých zkušeností, otevřeně a kriticky myslících dětí z domácího vzdělávání, spokojených rodičů a nadstandardních rodinných vztahů, které domácí škola produkuje:
- jak je to s tou „socializací“
- a nebude dítě poškozené?
- jak se uplatní v „normání“ společnosti?
- a jak se naučí „soutěžit“?
- a bude mít dostatečně „ostré lokty“?
- a můžete si doplnit vlastní otázku
vzpomeňte si na Ester, nádhernou socializovanou schopnou mladou dámu s dvěma zlatými olypijskými medailemi na hrudi a její skvělé rodiče!:)
Jak říkal PhDr. Václav Mertin, když individuální vzdělávání bylo v začátcích byl ochoten stále dokola vysvětlovat, jak funguje, jaké má výsledky, jaké s ním má jako dětský psycholog zkušenosti. Po uběhlých letech a už to ale považuje za profesní neznalost, věřit mýtům, navzdory letitým faktům. A já se k tomuto názoru připojuji.
Domácí škola je minimálně rovnocenným druhem vzdělávání vašich dětí a není pro každého. Stejně jako není pro každého klasická školní docházka.
Děkuji rodině Ledeckých za osvětu v oblasti domácího vzdělávání prostřednictvím neuvěřitelně působivé praxe a přeji hodně radosti a společného štěstí!
Stáňa
A protože žádný učený z nebe nespadl, i tento blog může mít své mezery. Pokud nějakou nejasnost vidíte, písněte mi prosím na e-mail stana@ucitneboneucit.cz, nebo na FB stránce @ucitneboneucit.
