V BLOGu se dočtete, jak byly a jsou zkoušené moje děti v rámci domácího vzdělávání, jak zkouším děti domoškoláckých rodin já a zda má být dítě u přezkoušení samo.

9 minut čtení a domácí škola vás může bavit ještě víc 🙂

_____________

Občas mě na sociálních sítích překvapí otázky, které bych si sama vůbec nepoložila, protože pro mě nejsou tématem. To je fajn, protože právě taková témata jsou pro mě mentálním cvičením, zda pro svůj názor mám také nějakou argumentační základnu 🙂

Přesně takové téma se mi objevilo před očima, když jsem na FB postřehla celkem nevinný dotaz:

“Účastníte se přezkoušení vašich dětí v domácím vzdělávání?”

Tato nevinná otázka vyvolala k mému překvapení bohatou diskuzi pod příspěvkem. Lidé sdíleli svoje osobní konkrétní zkušenosti a to je vždy to nejcennější. Někteří rodiče psali, že jsou po celou dobu hodnocení s dítětem, někteří jen částečně. Někteří rodiče by rádi byli, ale dítko nechce, někteří si myslí, že to děti zvládnout sami musí. Našli byste jednoduše od každé varianty někoho…..jak by tedy hodnocení domoškoláků mělo vypadat?

“Ano, účastním se vždycky, sedím vedle dítěte.”

“Ne, neúčastním, chci aby měla pocit, že to sama zvládne!”

“Já bych tam nechtěla být, neudržela bych se a pořád bych do toho zasahovala :D!”

“Sedím vedle něj, ale celou dobu mlčím :)”

“Můj syn tam chtěl být sám, tak jsem tam nebyla.”

“Moje děti jsou na přezkoušení samy. Ale po přezkoušení si mě pozvou a učitelka mluví se mnou a vše rozebere.”

“Jak chce dítě, tak to děláme.”

“U nás ve škole je to tak, že moji přítomnost dokonce škola doporučuje a vítá.”

Jak se hodnotily v rámci domácí školy moje děti?

I já jsem se svými 4mi dětmi jezdila a dosud jezdím na pololetní hodnocení. Hodnocení probíhalo a probíhá pohovorem nad portfoliem, tedy souborem vzdělávacích podkladů za celé pololetí. Děti vždy představovaly vše, čím za celé pololetí procházely, odkud a kam se posunuly. Vyprávěly o tom, co je baví i o tom, co je hodně štve a nejde. Nadšeně se dělily o vše s někým, kdo dokázal jejich dětskou radost sdílet s nimi. 

Byly i situace, kdy mým dětem do řeči nebylo. Jasně, dospívání není v některých případech úplně jednoduchá etapa života. Potom je vám nějaké dělení se o vzdělávací cestu fakt ukradené. A protože v tomto nemáte úplně svobodnou volbu, hodnocení je zkrátka věc ze zákona povinná, strávíte ho alespoň po celou dobu demonstrativně se sluchátky na uších, v černém outfitu, abyste byli co nejméně nápadní…. 🙂

Upřímně, nikdy mě ani nenapadlo, že bych se hodnocení svých dětí neúčastnila. Asi i proto, že pedagožky, které měly moje děti v rámci domácího vzdělávání na starosti, byly fundované osoby. Na domácí vzdělávání a podporu rodin v DV se specializovaly, samy učily dlouhé roky svoje děti doma. Moc dobře chápaly, že “hodnocení” nemá být “přezkušování”. To se koneckonců ukázalo už kdysi dávno v rámci pokusného ověřování individuálního vzdělávání. Výsledky “klasického zkoušení” u domoškoláckých dětí zdaleka nemohou postihnout celou škálu vzdělávacího procesu dítěte v rodině a o dítěti se jako pedagog nedozvíte prakticky nic. Minimálně nic, co by rodině a hlavně dítěti bylo k užitku v celkovém rozvoji dítěte, jen získáte nějaké popsané papíry do složky dítěte. 

Co ale také tyto pedagožky věděly, že při hodnocení nesedí vedle dítěte “pouze” rodič, ale především “vzdělavatel”, tedy jejich partner. A pokud opravdu chcete vědět, jak se dítěti ve vzdělávání daří, pokud opravdu chcete nabídnout rodině víc, než zkoušení jako ve škole, pak vzdělavatel má v tomto procesu nezaměnitelné místo.

A teď z druhé strany barikády, jak “hodnotím” já?

Rok se s rokem sešel a i já už teď mnoho let pracuji jako pedagog, specializující se na podporu rodin v domácím vzdělávání. A i já provádím pololetní hodnocení pohovorem nad portfoliem, jedenkrát za pololetí, jak je dáno ve školském zákoně. Byla bych moc ráda, kdyby tato pololetní setkání s rodiči a dětmi byla na dobrovolné bázi. Stejně tak, jako jsou na dobrovolné bázi konzultace během školního roku. Zatím tomu tak ale není.

Jsou rodiče, kteří nepotřebují od pedagoga za celé pololetí téměř nic konkrétního. Orientují se sami dobře v tom, jakou vzdělávací cestu s dítětem zvolit. Jsou rodiče, kteří potřebují support, konzultace a podporu často. Obě cesty jsou úplně v pořádku a vyplývají z charakteru těch, kteří se vzdělávacího procesu účastní. 

A já bych tuto dobrovolnost výběru ráda viděla i s hodnocením. Kdo se chce poohlédnout za uplynulým půlrokem v přátelském prostředí a mít pohled někoho třetího, ráda jej jako pedagog poskytnu. Kdo chce zůstat uzavřen v kruhu rodinném, jeho svobodné rozhodnutí. Vždyť tak to už funguje v mnoha zemích, jako je například USA nebo Velká Británie.

Dokud se ale máme v pololetí potkávat povinně, tak ať to má alespoň svoji hodnotu, glanc a pro rodinu maximální užitek! Proto je pro mne pohovor nad portfoliem nejrelevantnějším způsobem, jak se co nejlépe zorientovat ve vzdělávací cestě dítěte. Proto pro mne vůbec není téma, zda by tam dítě “mělo” nebo “nemělo” být samo. Rodič – vzdělavatel k takové události nepochybně patří, i kdyby převážnou dobu mlčel.

A nemělo by TO přeci jen dítě zvládnout samo?

Kdysi jsem byla na návštěvě u kamarádky. Bylo to těsně před začátkem školního roku, tuším 31.8. Popíjeli jsme kávu a ona mi vyprávěla, jak prožívají nadcházející začátek školy. Její dcera byla přijata od jara na střední školu, kam měla teď nastoupit. Na poslední chvíli se zde ale zásadně změnily podmínky výuky, pedagogové a celková situace. Kamarádka byla v rozpacích, nicméně v kolotoči rodinných a pracovních povinností se snažila přemluvit sama sebe, že snad situace nakonec nebude tak horká a dcera to tam “vydrží” (Můžete si dosadit i “zvládne”).

To byl ale moment, který mě vytrhl z pasivního naslouchání a celkem bezmyšlenkovitě jsem se jí zeptala: “A co tam jako bude držet? A jak dlouho…?”. Vlastně ta otázka nedávala úplně smysl, ale v tu chvíli se u kuchyňského stolu úplně změnila atmosféra. Kamarádka totiž zjevně přišla na to, že opravdu není co držet, ani zvládat, ani překonávat. Že pokud si to připustím, není moc co řešit 🙂 (P.S. 1. září nastoupila dcera úplně na jinou školu a měla se tam vážně dobře.)

Proč popisuji historku, která nemá s DV na první pohled nic společného?

Často si na sebe klademe nároky na místech, kde to není potřeba. A klademe je i svým dětem. Děláme to možná proto, že jsme zvyklí si výsledky zasloužit. Když to není oddřené, není to ono. Když to nestojí moc námahy, není to dost dobré. Nestačí, když míchám polévku, dítě zvedne hlavu od LEGA a zeptá se na nějaký fyzikální zákon, který v tu minutu pochopí i když u míchání polévky zní můj výklad trochu kostrbatě. Musí se ho na to v pololetí zeptat učitelka ve škole a “vyzkoušet ho”. Pak to pro nás má teprve tu pravou cenu. 

Stejně tak mi přijde, že někteří pedagogové nebo i rodiče vytváří z pololetního hodnocení něco, co se “má zvládnout”. Někdo potřebuje “zvládnout” množství učiva nebo pomůcek, které jeho dítě při hodnocení předvede. Někdo kvalitu znalostí, někdo to, že dítě bude u hodnocení samo, někdo má pocit, že by se jeho introvertní dítě mělo více bavit s učitelem… a tak dále.

Je úplně v pořádku, pokud o tom, jak v domácí škole postupujeme, potřebujeme ujistit nebo se podělit o radosti i strasti, o tom žádná! Stejně tak je v pořádku, že některé věci v našem životě potřebují maximální nasazení a veškeré síly, to vůbec nezpochybňuji.

Je ale velmi dobré zkoumat, které z nároků, které na sebe klademe, jsou skutečné a do života přínosné a které z nich jsou jen smyšlené, abychom si mohli vytvořit další zářez do futra, že jsme TO zvládli. Protože situací, které jsou v životě skutečně potřeba “zvládat” přichází i tak dost. Buďme tedy vděčni za ty, které si můžeme jednoduše “užít” a přinese nám to dokonce lepší výsledek a stojí nás mnohem méně sil, které zužitkujeme jinde mnohem lépe.. A to ať jsme na straně pedagoga nebo rodiče – vzdělavatele u pololetního “hodnocení”. 

Za Učit nebo neučit

Vám jednoduchost řešení věcí zdánlivě složitých přeje

Stáňa

P.S. Ještě bych dodala, že celkově je přítomnost rodiče u přezkoušení neoddiskutovatelným právem dítěte na nepřetržitou přítomnost rodiče, což je deklarováno úplně jiným a zásadnějším právním rámcem, než je školský zákon. Ovšem to není oblast, které se věnuji a tak o ní nejsem schopna v tuto chvíli relevantně psát. A tento článek neměl ani tyto ambice, chtěla jsem se věnovat tématu hodnocení domoškoláckých dětí v lidské rovině. Považuji ale za velmi zásadní až klíčové tuto okolnost zmínit.

A protože žádný učený z nebe nespadl, i tento blog může mít své mezery. Pokud nějakou nejasnost vidíte, písněte mi prosím na e-mail stana@ucitneboneucit.cz, nebo na FB stránce @ucitneboneucit.