Učit nebo neučit?  

aneb současná vzdělávací scéna mýma očima

Pohybuji se s nadšením v oblasti domácího vzdělávání, soukromého, státního  a církevního školství, alternativního vyučování včetně unschoolingu téměř 20 let. Ráda nabyté informace a postřehy předám také vám.

Stáňa

blog

Holčička píše

V BLOGu se dočtete, jak vnímá situaci s “učením se povinnostem” a “zvykáním si na nepříjemné” maminka dvou domoškolaček - Marta. Jo, ano - je to TA Marta, která nám sem píše hromadu extra super info o povinném předškolním vzdělávání. Takže zklamu ty, kterým její pohled třeba nesedne a rádi by ji zařadili mezi nepraktické Lesany daleko vzdálené od reality všedních dnů. Posuďte sami.

7 minut čtení a budete mít nad čím přemýšlet...

Samozřejmě jsem zaznamenala kauzu „Domácí úkoly“, čtu si některé vybrané diskuze. Znám výstupy a názory Táty parťáka, Svobody učení, různých učitelů, rodičů a kamarádů. Do detailu se nemohu úplně ztotožnit s ničím.

Nad vším hodně přemýšlím, nemám ráda, když nějaké uskupení mluví za mě, ani já nebudu mluvit za žádnou konkrétní skupinu, ale především za mě samotnou, formou myšlenek, které mi procházejí hlavou.

Co mi ale opravdu vrtá hlavou, je zakořeněná myšlenka,
že v životě prostě musíme dělat věci, které nás nebaví.

A hlavně, že je potřeba se na toto připravovat od útlého dětství
a nejlepší přípravou na tuto “hrůzu” má být ŠKOLA...

Dnes jsem opět slyšela názor jedné paní. Pokud moje děti plní povinnou školní docházku formou individuálního vzdělávání na základní škole, budou jistě trpět na střední škole i na škole vysoké. Paní se nejprve nevěřícně zeptala dcerky, zda opravdu nechce chodit do místní základní školy. Dcerka rozhodně a s úsměvem na tváři odpověděla, že po tom opravdu netouží ani v nejmenším.

Paní jí následně sdělila krutou pravdu o tom, jak bude v budoucnu trpět. Paní ještě dokončila své myšlenkové pochody, jak její děti dojíždějí do města na střední školy, nikdo se s nimi nepáře, běžně chodí na sedmou hodinu ráno, vstávají v pět, ale - jsou vlastně rády….

ilustrační - náramkové hodinky

Vrtalo mi to hlavou. Říkala jsem si, zda je možné, že se naše děti nebudou už nikdy mít „tak dobře“ jako nyní. Nemusí řešit starosti s placením hypotéky, obstaráváním jídla, péčí o další členy rodiny a mohou si relativně velmi dobře samy plánovat plnění svých povinností. Ale hlavně - mohou vnímat, co je skutečně baví a naplňuje.
Zatím to tedy vypadá, že míří k povoláním kreativního charakteru. Kdo ví, třeba opravdu budou muset pracovat ve šroubárně, vstávat brzy ráno, od nevidím do nevidím překládat šroubky z jednoho pásu na druhý - „makat a neblábolit“ a hlavně nic nevymýšlet.

Možná opravdu zapomenou … že je baví hrát na kdejaký hudební nástroj, tančit, háčkovat, pečovat o kočky, plavat, jezdit na kole, bruslích, lyžovat, chodit ven a asi tisíc dalších věcí, které teď mohou rozvíjet. Přijdou z rachoty a pustí si Ulici.

Zdá se mi to nepravděpodobné, ale vyloučit to nemůžu. A fakt je ten, že jsou na tuto eventualitu nepřipraveny! Chudinky moje. ;o)

Manžel to ovšem vystihl skvěle tímto příběhem:

Je rozdíl, když člověk přijde o zrak ve třiceti. V šedesáti už je většinou dost zvyklý se orientovat. Za třicet let si člověk zvykne a naučí se s tím žít.

Když jej porovnáme s druhým nebožákem, který přijde o zrak v padesáti devíti, tak to bude fest rozdíl! Ten se v takové situaci bude ještě v šedesáti pěkně plácat!

Ale přece není lepší, aby si nechal vypíchnout oči ve třiceti preventivně?
A zvlášť, pokud je možné, že možná každý nemusí oslepnout?
Protože doba, zdravotnictví nebo způsob péče o tělo prostě pokročí kupředu?

ilustrační - list

Je to příklad přitažený za vlasy, ale svým způsobem je to zase jen opačný extrém k představě, že pouhým plněním povinnosti nosit domácí úkoly vychováme automaticky z dítěte zodpovědného člověka.

Dokonce i malé dítě velmi rychle pochopí, že na cestě k vysněnému cíli jsou překážky. A to i bez “suchého tréninku” v podobě často nesmyslných domácích úkolů. Pokud chci něco umět dobře, je potřeba se tomu věnovat a vyvinout jistou námahu, tak to prostě je.

Například...

Jedna z dcer se věnuje baletu. Je to z mého pohledu obrovská dřina, řehole jako hrom. Vlastně vůbec nevíme, proč se na tanec dcera tak upnula, ale víme, že se tak prostě narodila a nic na tom nemění fakt, že z našeho pohledu je dřina neúměrná momentům, kdy si je může užít, posuďte sami…

  • Když se zadaří, tak po roce dřiny odloží do krabice pár medailí a tím to hasne a kolotoč dřiny a vkládání energie pokračuje dál.
  • Většinu lekce tráví silně nezábavným cvičením a jen na konec chvilku opakuje choreografie.
  • Párkrát za rok jede na soutěž, kde může mít na sobě krásné šaty a tři minuty pozornosti - kvůli tomu vstává brzy ráno, jede přes půl republiky a tam tráví celý den a má svých “pár minut slávy“.

To vše dělá bez jakékoliv povinnosti z vnějšku. Nikdy neřekla, že nechce, abych jí odvezla na trénink, ví, že tuto možnost má a moc dobře ví, že bych jí nepřemlouvala ani chvilku. Prostě dělá něco, co jí baví, v čem sama vidí smysl a co jí stojí za tu námahu, že jí vlastně ani nevnímá.

Podle mě je zakopaný pes v tom, že pro většinu dětí je škola stále plná povinností, zákazů, příkazů, strachu. Když už se tam těší, tak je to na kamarády, přestávku, prázdniny nebo tělocvik. Prostě to není z větší části dobrý. Ale my dospělí to bagatelizujeme a omlouváme “překonáváním překážek”.

Vím, že jsou fajn učitelé, na které se děti těší a školy, kde je radost trávit čas, ale bohužel určitě jich není většina. A obávám se, že je to tak i s domácími úkoly. Holt většinou jsou zadávány hromadně a ještě máte nadiktováno, jak a kdy je vlastně musíte udělat (běda, že je napíšete v družině nebo o přestávce). A to je ten kámen úrazu, kdy si i já bez traumat ze školní docházky moc dobře pamatuji tu úlevu, když jsem nastoupila do práce…

Ano, povinnosti mám i v práci. Ale není to zdaleka to samé! Je na mě, jakým způsobem, kdy je splním, stále mám možnost volby. Možná je problém také v tom, že máme s manželem oba to štěstí, že se můžeme věnovat činnostem, které nás baví, které dělat chceme, ve kterých vidíme smysl. A tak to chtějí i naše děti a nerozumí tomu, proč by to měly dělat jinak už teď v rámci školní docházky.

Jsem přesvědčená, že rodičům i učitelům, i Tátovi parťákovi a možná i pracovníkům na MŠMT vlastně jde o společnou věc.

Všichni bychom přece rádi měli prosperující společnost, kterou budou tvořit vzdělaní, kulturní lidé, kteří spolu budou umět žít a vycházet a nebudou si ubližovat a budou prostě spokojení a zdraví. Potom ovšem stačí pročíst pár diskuzí, kde se vzájemně osočují dospělí lidé, kteří to často dotáhli k vysokoškolským titulům pedagogického směru a člověk by zaplakal….

Ale ne, já prostě nechci věřit na hrůzostrašné prognózy vývoje našeho školství
Chci věřit, že vždy nějak bylo a nějak bude. Občas nevíme kudy kam. A když nevíme, nejlepší je učit se od dětí, protože ty se stále rodí bezstarostné, bezprostřední, zvědavé a plné touhy a naděje.

A protože žádný učený z nebe nespadl, i tento blog může mít své mezery. Pokud nějakou nejasnost vidíte, písněte mi prosím na e-mail stana@ucitneboneucit.cz, nebo na FB stránce @ucitneboneucit.