Učit nebo neučit?  

aneb současná vzdělávací scéna mýma očima

Pohybuji se s nadšením v oblasti domácího vzdělávání, soukromého, státního  a církevního školství, alternativního vyučování včetně unschoolingu téměř 20 let. Ráda nabyté informace a postřehy předám také vám.

blog

V naší české zemi je pár tisícovek “dobrovolných” domácích školáků. Prakticky přes noc jich díky šířícímu se koronaviru přibylo ale dalších několik stovek tisíc. Nedobrovolně. Jaké problémy tato situace přináší? Jaká práva, povinnosti a zodpovědnosti mají jednotliví účastníci procesu, pedagogové, rodiče, děti…?

Náš vzdělávací systém, podpořen platnými zákony a stávající legislativou, funguje již nějaký ten pátek. Ředitelé, pedagogové, rodiče i děti v něm mnoho let fungují určitým způsobem, každý má svoji konkrétní roli, svoje práva, povinnosti a zodpovědnosti. Do této chvíle nebyl důvod jednotlivé role a s nimi související zodpovědnosti příliš rozebírat. Až na ojedinělé kauzy (jako napřiklad “Táta parťák” a legislativní otázka oprávněnosti domácích úkolů), jsme jednoduše dělali to, na co byly zvyklé generace rodičů a pedagogů před námi.

 

 

Rodič učitelem?

Nyní jsme se ale ocitli v situaci, která je pro všechny zúčastněné úplně neznámá. A ta s navyklými stereotypy řádně otřásla. Takřka přes noc se stalo něco nevídaného a dříve nemyslitelného - z pedagogů ve třídě se museli stát experti na on-line výuku a z rodičů učitelé vlastních dětí. To, co bylo v oblasti individuálního (domácího) vzdělávání vždy u pedagogické většiny největším kamenem úrazu - fakt, že své dítě učí jeho rodič tedy lajk, se najednou stává samozřejmým předpokladem pro fungování celého procesu učení v krizové době.

Velké množství pedagogů stojí totiž nyní před otázkou pro Chytrou horákyni - Jak zajistit vzdělávací proces dětem na dálku, jakou zvolit formu, obsah a to vše bez ohraničení doby a bez tušení, co bude až se děti do škol vrátí? To se zřejmě bez rodičů neobejde.

A tak vzniká obrovská vlna jedinečných pokusů o on-line předávání úkolů, kopírování stránek z učebnic, zadávání domácí práce různými způsoby od emailů přes školní stránky. To vše pro mě s děsivým předpokladem - rodiče si poradí, jde přece o jejich dítě.

Ujišťuji svoje pedagogické kolegy, na základě své dlouholeté praxe na poli domácího vzdělávání, že skutečně ne každý rodič může své dítě doma učit. Proč?

Za jakých okolností zvládne rodič vzdělávat své dítě doma?

Vzdělávat své dítě doma zvládne většinou každý rodič, který se pro to zodpovědně rozhodne. Tento rozhodovací proces je zpravidla poměrně dlouhý. Zahrnuje sběr informací, komunikaci s pedagogem specializujícím se na oblast domácí výuky (to je moje část práce na školách), návštěvy domoškoláckých akcí, rozhovory s rodinami, které doma vzdělávají, besedy o domácí škole i různých vzdělávacích přístupech, studium výukových materiálů a tak dále. To se nestává přes noc.

Takové rozhodovací kolečko je nezbytné proto, aby rodiče skutečně nalezli vnitřní motivaci a především jistotu, že toto jsou schopni zvládnout. Jen tak se vytvoří podmínky, ve kterých může vzdělávací proces probíhat. A právě posledně jmenované považuji za klíčové.

Kvalitní podmínky pro vzdělávání jsou totiž přesně to, co v celé této krizové situaci s šířícím se virem rodičům často chybí. Jsou v tuto kritickou situaci nuceni najít si obratem “hlídání” dítěte a zajistit rodinou finanční a existenční stabilitu. A nemůžeme, jako pedagogové, počítat jednoduše s tím, že všechny rodiny budou schopni plynně a v klidu naskočit do tohoto procesu a budou schopni plnit v této situaci námi zadávané denní nebo týdenní učební úkoly prostřednictvím elektronické komunikace. Navíc, není nikde psáno, že každá rodina má povinnost mít doma internetové připojení :(

Nejsme jednoduše všichni stejní. Navíc rodiče jsou odbornou veřejností masírováni informací, že jejich dítě se bez školy a pedagogické péče neobejde a sami by své dítě vzdělávat ani nedokázali. Často je to předkládáno i rodičům, kteří se k tomuto kroku vědomě rozhodli po pečlivém uvážení všech okolností a chtějí dítě vzdělávat v režimu individuálního (domácího) vzdělávání.

Rodiče, které jsme v dobré víře připravili o jejich sebedůvěru, co se vzdělávání vlastních dětí týká, jsou nyní nedobrovolně postaveni před úkol, vzít za vzdělávání jejich dětí zodpovědnost. Nemůžeme čekat, že si všichni rodiče budou mávnutím kouzelného proutku v plnění tohoto náročného úkolu jistí. Vlastně je to ze strany nás, pedagogů, degradace celého pedagogického procesu a toho jsme se tak báli, když bylo uzákoněno domácí vzdělávání. Jenže domácí vzdělávání funguje úplně na jiných principech, než dlouhodobé úkolování rodičů učivem na nejasně dlouhou dobu ... ale o tom až jindy…

Navíc tu máme otázku, zda vůbec můžeme, legislativně vzato, výuku dětí po jejich rodičích chtít...

Co říká legislativa na vzniklou “nedobrovolnou” výuku doma?

Tento odstavec neberte jako právní výklad, ale jako moji osobní úvahu na základě pedagogické praxe. Vlastně budu velmi ráda, pokud byste měli relevantní právní připomínky k této problematice.

Zákonní zástupci dítěte mají zákonnou povinnost zajistit dítěti povinnou školní docházku. Toto zajišťují instituce akreditované MŠMT včetně vzdělávání dítěte podle daných podmínek. Pokud rodič požádá o individuální vzdělávání a je mu ředitelem školy ve správním řízení povoleno, přebírá vzdělávací povinnost zákonný zástupce. V případě, že je žák v režimu denní docházky, za vzdělávací proces stále zodpovídá vzdělávací instituce a nejsem si jistá, zda toto mění vzniklá kritická situace.

Podle platné legislativy tedy nelze po rodiči chtít, aby suploval vzdělávání dítěte za školu a to ani prostřednictvím zaslaných podkladů, které škola poskytne. Stejně tak nejsou dle vyjádření ČŠI vymahatelné domácí úkoly, ale to už díky vleklým diskuzím k tomuto tématu všichni víme.

Zjednodušeně řečeno, reálné potřeby a fungování celé společnosti v této krizové situaci se nám začínají diametrálně rozcházet s platnou legislativou. Otázkou pro mne zůstává, zda může, toto suplovat kvalitní on-line výuka s výukou pedagogů a konzultacemi s přímou aktivitou žáků. Ano, jsou tu takové školy, které to umí, ale mohli bychom je spočítat na prstech jedné ruky a nevím, zda mají ostatní školy na tento systém šanci rychle přeladit. Obávám se, že většina nikoliv, ale opravdu obdivuji ty, které to umí v nastalé situaci jsou ochotné se o tyto zkušenosti bezplatně podělit.

Možná vám přijde, že výše napsané je pouze přiléváním oleje do ohně a je zbytečné v takto kritické situaci o legislativě, fungující za normálních okolností, hovořit. Naopak.

Co je východiskem z této extrémní situace?

Pro vzájemné pochopení mezi rodičovskou veřejností a pedagogy je nutné si uvědomit, že v tuto chvíli si prakticky vzato nemůžeme nic nárokovat, protože jsme se ocitli mimo legislativní rámec a běžnou navyklou praxi. Jediným východiskem v této extrémní situaci je “lidskost” a “spolupráce”. Jistě není v zájmu většiny pedagogů valit na vystresované rodiče hory učiva. Stejně tak není cílem většiny rodičů vyhnout se zbytečně zodpovědnosti za výuku svých dětí v situaci, která si to vyžaduje.

Je ale potřeba, aby pedagogům bylo jasné, že rodiče jsou v tuto chvíli jejich partneři, kteří ale nemají povinnost přebírat funkci učitele, ale rádi to v tuto chvíli pro své dítě udělají. Bude to ale pouze v rámci jejich možností a také schopností a budou potřebovat skutečnou pomoc, a podporu. Navíc nezapomeňme, vzdělávání neprobíhá zdaleka a pouze nad učebnicemi, ale je to proces, probíhající všudypřítomně. Nebojme se dát dětem i rodičům důvěru, čas a možnost dělat si “to své”. Možná je to přesně to, co v této stresové situaci potřebují víc, než hory úkolů.

A stejně tak je potřeba, aby rodiče pochopili, že na podobnou situaci, ve které se pedagogové ocitli, je zřejmě nikdo na pedagogické fakultě nepřipravil. Zodpovídají v tuto chvíli za proces výuky několika desítek dětí, které nemají v dosahu, dělají co mohou a jistě ocení pomoc a pochopení nás rodičů.

Společně to zvládneme aneb pár slov na závěr

Na závěr bych ráda vyjádřila podporu všem ředitelům škol, kteří neztratili v této situaci nadhled a pečují o chod svých škol v náročných podmínkách. Přeji hodně sil pedagogům, kteří pružně reagují na rozmanité situace jednotlivých rodin a podporují je i přes to, že je to pro ně úplně nová situace. Držím palce rodičům, kteří jsou ochotni převzít za vzdělávání svých dětí zodpovědnost i rodičům, kteří z různých důvodů nemohou, protože řeší existenční problémy.

A všem žákům a studentům přeji, aby v těchto týdnech zakusili alespoň část vzdělávací svobody, kterou nabízí věk 3. tisíciletí se všemi svými skvělými technologickými vymoženostmi :) A chci věřit, že možná právě tato zkušenost naše vzdělávací způsoby, vzdělávací prostředky a tedy celé školství navždy změní!

A protože žádný učený z nebe nespadl, i tento blog může mít své mezery. Pokud nějakou nejasnost vidíte, písněte mi prosím na e-mail stana@ucitneboneucit.cz, nebo na FB stránce @ucitneboneucit.